Bankovní unie v Evropské unii vznikla až po dluhové krizi let 2010 až 2012. O potřebě hlubší finanční integrace se přitom mluvilo roky předtím – chyběl ale tlak, který by donutil politiky k nepříjemným rozhodnutím. Stejný vzorec se opakuje v evropské energetice, v ochraně hranic i jinde: skutečná reforma přichází, až když už není kam couvat.
Ve firmách, se kterými pracujeme, vidím naprosto identický mechanismus. Jen se neřeší bankovní unie, ale výměna vedení, restrukturalizace nákladů nebo změna obchodního modelu. A stejně jako u velkých politických celků, i tady čím déle se problém odkládá, tím dražší a bolestivější je jeho pozdější řešení.
Krize jako jediný spouštěč změny
Devadesát procent firem, které nás osloví s poptávkou po interim manažerovi, nepřichází preventivně. Přichází ve chvíli, kdy už hoří: klíčový zákazník odešel, banka pozastavila úvěrovou linku, nebo se ukázalo, že finanční ředitel měsíce zamlčoval skutečný stav rozvahy. V tu chvíli se rozhoduje v hodinách, ne týdnech, a možnosti výběru jsou omezené na to, kdo je zrovna volný a dostupný okamžitě.
Přitom signály bývají vidět měsíce, někdy roky dopředu. Klesající marže, odcházející klíčoví lidé, zpožděné reporty, vedení, které přestává umět odpovídat na jednoduché otázky o číslech nebo o tom, kam firma vlastně směřuje. Firma to ale řeší, až jí nezbyde jiná možnost – stejně jako Evropská unie čekala na řecký dluhový kolaps, než začala stavět bankovní unii, a na migrační vlnu, než prohloubila ochranu společné hranice.
Nejde přitom o to, že by manažeři nebo majitelé problém neviděli. Většinou ho vidí velmi dobře. Jenže dokud firma ještě generuje zisk, byť menší než loni, je vždy jednodušší argumentovat, že „to nějak vydržíme“, než sáhnout k nepopulárnímu kroku – propuštění, změně vedení, odchodu od zavedeného, ale už nefunkčního modelu.
Cena za pozdní rozhodnutí
Rozdíl mezi firmou, která jedná preventivně, a firmou, která čeká na kolaps, není v odvaze majitele. Je to otázka toho, kolik možností má firma v okamžiku, kdy se konečně rozhodne jednat.
Firma, která si přizná problém včas, si může vybrat: může hledat interim CFO, který srovná cash flow dřív, než dojdou peníze, nebo dosadit interim CEO, který provede restrukturalizaci po vlastní ose, v rozumném čase a s podporou zbytku vedení. Firma, která čeká na kolaps, si nevybírá – bere, kdo je zrovna k dispozici, za jakoukoliv cenu, s jakoukoliv rychlostí, a často bez možnosti pořádně předat agendu.
Interim management funguje nejlépe přesně v roli preventivního nástroje – nasazeného na omezenou dobu, s jasně definovaným cílem a jasným koncem, ne jako hasič, který dorazí, až hoří střecha. Bohužel v drtivé většině případů ho firmy volají až jako hasiče, a pak se diví, že náprava trvá déle a stojí víc, než čekaly.
Co si z toho vzít
Reformy prý přicházejí jen v krizi. U států to možná platí, protože politický cyklus, veřejná debata a nutnost hledat shodu mezi mnoha aktéry mají svou vlastní setrvačnost, kterou jednotlivec těžko obejde. U firem to platit nemusí – tam rozhoduje jeden člověk nebo úzké vedení, které má mnohem větší svobodu jednat dřív, než ho k tomu donutí okolnosti.
Otázka, kterou si každý majitel nebo výkonný ředitel může položit, zní jednoduše: kdybych měl dnes přiznat problém, který za rok nebo dva bude neúnosný, udělal bych to? Nebo počkám, až mi ho přizná trh za mě – v čase, kdy už budu mít mnohem méně možností, jak reagovat?
