Kolik firem čeká s řešením vlastnické nebo provozní krize až do poslední chvíle? Poslední týdny to znovu potvrzují: měsíce mlčení, nejistí zaměstnanci i obchodní partneři, a pak náhlá zpráva, že se našel nový investor nebo nový vlastník. Firma to sice přežije, ale platí se za to vysokou cenou.
Vzorec, který se v byznysu opakuje
Za poslední roky vidím v praxi pořád stejný scénář. Firma se dostane do problémů – ať už kvůli pádu mateřské skupiny, generační výměně na vrcholu, nebo prostě proto, že se vlastník rozhodne odejít z byznysu. Místo rychlého a transparentního řešení ale nastupuje měsíce trvající ticho. Vedení řeší situaci za zavřenými dveřmi, zaměstnanci se dozvídají zprávy z doslechu a obchodní partneři si kladou otázku, jestli mají ještě posílat zboží na fakturu, nebo radši hledat náhradního dodavatele.
Když se nakonec najde nový investor nebo se vyřeší vlastnická struktura, je to samozřejmě dobrá zpráva. Jenže cena za měsíce nejistoty už je zaplacená – odešli klíčoví lidé, kteří nechtěli čekat, jak to dopadne, obchodní vztahy budované roky se za pár měsíců mlčení nahlodaly a firma se do normálního provozu vrací mnohem pomaleji, než kdyby byla krize řešena od začátku otevřeně. A čím větší firma, tím dráž tohle mlčení vychází – ne v jednotkách, ale v desítkách milionů korun ztracených tržeb.
Co dělá interim manažer v takové situaci jinak
Přesně v těchto měsících nejistoty je prostor, který se dá využít úplně jinak. Interim manažer nastupuje bez zátěže minulosti a bez vazby na to, kdo koho do funkce dosadil. Nemá zájem hájit rozhodnutí z minulosti ani se bát o vlastní pozici za rok – jeho jediným úkolem je udržet firmu v provozu, komunikovat s věřiteli, dodavateli i zaměstnanci a připravit ji na předání v rozumném stavu.
V praxi to nejčastěji znamená dvě role. Buď firma potřebuje někoho na pozici interim CEO, kdo převezme celkovou odpovědnost za chod firmy a bude jediným kontaktním bodem pro věřitele i nového vlastníka, nebo je klíčové udržet obchodní vztahy – a tam je nenahraditelná role interim obchodního ředitele, který osobně komunikuje s klíčovými partnery a ubezpečuje je, že dodávky, kvalita i platební podmínky zůstávají beze změny, i když se mění majitel. Ve výrobních firmách k tomu často přibývá ještě třetí úkol – udržet chod provozu bez viditelných výpadků, aby zákazníci vůbec nepoznali, že se uvnitř firmy něco děje.
Kdy je ten správný moment zavolat o pomoc
Rozdíl mezi „hasit požár pět minut po dvanácté“ a „mít někoho u kormidla dřív, než se situace vymkne kontrole“ se dá spočítat docela přesně – v milionech korun ušlých tržeb a v měsících či letech, které firma potřebuje na to, aby znovu získala důvěru trhu. Interim řešení přitom nemusí nastupovat až ve chvíli, kdy hoří. Naopak, čím dřív se nasadí, tím víc prostoru zůstává na strategická rozhodnutí místo pouhého hašení požárů. Kdo si dovolí počkat, až bude pozdě, nakonec zaplatí mnohem víc, než kdyby situaci řešil s předstihem.
Otázka, kterou bych rád nechal otevřenou, zní: proč vlastně čekáme? Firmy mají k dispozici nástroj, který dokáže překlenout přesně tyhle měsíce nejistoty, a přesto po něm většina z nich sáhne až tehdy, když jiná možnost nezbývá. Kdo v tomhle bodu jedná proaktivně, neřeší jen aktuální krizi, ale získává čas – a čas se v byznysu jen těžko dohání.
